Informace od zdravotní sestry

MENU

  

NEMOC DNA

  

HEMOROIDY

  

ODVODNĚNÍ ORGANISMU

  

LÁZNĚ

  

Oligofruktóza

 


Aktualizováno:

Zažívání

Oligofruktóza je tradiční prebiotikum, které pomáhá snižovat váhu a energetický příjem u obézních osob beze změny životního stylu a stravování. Tento jev se vysvětluje snížením příjmu energie, který způsobí právě oligofruktóza, neboť ovlivňuje postpradiální krevní glukózu a uvolňování inzulinu.

Co je to oligofruktóza

Oligofruktóza je jedno z nejčastěji používaných prebiotik (prebiotikum = výživa pro střevní flóru). Oligofruktóza se přidává do celé řady takzvaných funkčních potravin. V poslední době se začala používat i při výrobě přípravků určených pro výživu kojenců a malých dětí. Kromě prebiotické funkce má totiž oligofruktóza i další pozitivní účinky, kterými v omezené míře nahrazuje přirozené oligosacharidy přítomné v mateřském mléce. Prokázán byl příznivý vliv na vstřebávání vápníku a vědci se také domnívají, že stimuluje imunitní systém, příznivě ovlivňuje metabolismus tuků a snižuje frekvenci výskytu atopických onemocnění.

výběr z naší tvorby
pokračování článku

Účinky

Oligofruktóza omezuje pocit hladu. Působí efektem nabobtnání, to znamená, že kontaktem s vodou vláknina zvětší v žaludku svůj objem, tlačí na jeho stěny a do mozku je vyslán signál o zasycenosti. Dále podporuje střevní pasáž aktivací střevní peristaltiky, přispívá k dobrému trávení a podílí se na detoxikaci střeva. Pomáhá vyloučit nahromaděné toxické látky, napomáhá snížení hladiny žlučových kyselin a špatné bakteriální flóry. Tím, že účinně a rychle podporuje eliminační pochody v tlustém střevě, je výbornou očistou.

Německý přírodovědec Rose poprvé izoloval „charakteristickou látku rostlinného původu“ z ománu pravého v roce 1804. Této látce dal vědec Thomson v roce 1818 název inulin, ale dříve také byla známá jako alantin, helenin, menianthin, dahlin, sinanterin a sinisterin. První poznatky o fyziologickém významu inulinu objevil Külz v roce 1874, když zpozoroval, že moč diabetiků konzumujících 50–120 g inulinu denně, neobsahuje žádné jednoduché sacharidy. Na tomto podkladě se dnes využívá inulinu při diagnostickém vyšetření ledvin. Studie o účincích inulinu na lidské zdraví byla poprvé provedena na začátku 20. století, kdežto studie o neškodnosti inulinu pro člověka byla uskutečněna teprve o několik let později (1935), když si sám autor intravenózně píchl 160 g inulinu.

Inulin absorbuje vodu, zvětšuje svůj objem, vytváří v žaludku viskózní roztok a mírně snižuje jeho kyselost. Zpomaluje vyprazdňování žaludku a tím vyvolává pocit sytosti. Reguluje trávení a absorpci sacharidů i tuků v tenkém střevě.

V čem je obsažena

Inulin obsažený v potravinách je syntetizován na oligofruktózu. Inulin je jemný bílý prášek, chuťově působí sladce, ale neštěpí se amylázou, takže lidský organismus ho neumí využít. Ve střevě se tedy chová jako rozpustná vláknina. Enzymová hydrolýza inulinu přirozenými endoglykosidázami rostlin, takzvanou inulasou neboli β-1,2-fruktan fruktanohydrolázou, poskytuje oligofruktany.

Oligofruktóza je obsažena v níže uvedených potravinách.

Topinambur

Topinambur se především pěstuje pro využití hlíz jako suroviny na výrobu fruktózového sirobu. Kvůli příznivému poměru fruktózy a glukózy po hydrolýze inulinu se doporučuje zpracovávat hlízy od října do prosince. Chuť syrových hlíz je nevýrazná. Po přechodu prvních mrazíků se chuť dotváří a hlíza se stává specificky nasládlou. Syrové hlízy se využívají jako součást zeleninových salátů, lze je používat do polévek a dušených jídel. Hlízy se například mohou nastrouhané přidat v podílu cca 10 % ke strouhaným bramborům při přípravě bramboráků nebo brynzových halušek. Sušené plátky lze přidávat do přesnídávkových směsí se zvýšeným obsahem vlákniny nebo do výrobků typu müsli. Dále je možné topinambury využít na výrobu dřeně, která se používá v pekařství a cukrářství.

Zde můžete vidět cenu topinamburu.

Čekanka

Čekanka obecná je vytrvalá bylina s přímou lodyhou dosahující výšky až 120 cm, tuhou, obvykle větvenou, lysou nebo krátce štětinatě chlupatou. Přízemní listy tvoří růžici kracovitě peřenoklaných zubatých listů, lodyžní lístky jsou podlouhle kopinaté a slabě zubaté. Úbory mají 3 až 4 cm v průměru a jsou barvy modré, vzácněji růžové až bílé. Květní úbory mají jazykovitý tvar. Květy čekanky byly v minulosti přirovnávány ke smutným očím dívky, která očekává návrat milého z vojny. Odtud také zřejmě vznikl český název rostliny. Kořen je válcovitě vřetenovitý, tuhý, jindy řepovitě ztlustlý a dužnatý. Plody jsou obvejcovité nažky bez chmýru s korunkou štětinek na horním konci. Pro pěstování čekanky se doporučují půdy výhřevnější s dobrou zásobou živin, ne však půdy těžké a kamenité. V těžké půdě se kořen při sklizni láme, protože je křehký. V zemi tak zůstává 15–20 % hmoty kořene, a to má dva negativní důsledky. Kořen roní šťávu, což jednak zhoršuje jeho technologickou jakost a jednak ulomené kousky kořene obrážejí a zaplevelují pozemek v příštím roce. Čekanka je nenáročná na předplodinu. Optimální jsou obiloviny a brambory, ale není vhodné sít čekanku po kukuřici, slunečnici, hořčici a řepce. Výsev se doporučuje na konci dubna, kdy teplota půdy dosahuje asi 10 °C. Rostlina je citlivá na mrazíky. Výsevová vzdálenost se doporučuje 60–80 mm s následným jednocením do hloubky 5–10 mm. Vzdálenost mezi řádky pak 450 mm. Vzhledem k pomalému počátečnímu vývoji čekanky, citlivosti na půdní škraloup a nedostatečnému sortimentu účinných herbicidů během vegetace se doporučuje minimálně dvakrát plečkovat. Optimální doba sklizně by měla být daná maximální výtěžností inulinu, obvykle se doporučuje druhá polovina října. Čekanka se používá hlavně na výrobu cikorky.

Zde můžete vidět cenu čekanky.

Černý kořen

Černý kořen, botanicky správně hadí mord španělský, pochází ze Středozemí. Až v 16. století vznikly v jižní Evropě první prošlechtěné formy. Dnes je pěstování této rostliny rozšířeno zejména na jihu Ruska, v Itálii, ve Švýcarsku a v Německu. Také u nás má poměrně dlouhou tradici, i když omezený rozsah pěstování. Jedná se o rostlinu vytrvalou a mrazuvzdornou. V prvním roce vytváří růžici celokrajných, dlouze kopinatých tuhých listů. Kořen je válcovitý, štíhlý, asi 40 cm dlouhý, který v podmínkách dostatečně hluboké půdy nevětví. Povrch kořene má popelavě hnědočernou barvu, dužina je čistě bílá, s vynikající jemnou mandlovou chutí. Druhým rokem a v dalších letech vytvoří rostlina metr vysoký rozvětvený stonek se žlutými květními úbory příjemné čokoládové vůně. Černý kořen lze konzumovat syrový, kdy jej oškrábeme a očištěný vložíme do okyselené vody, aby nezhnědl. Syrový kořen se používá nejčastěji do salátů, pomazánek, nákypů a předkrmů. Častěji se však zpracovává vařením, v tomto případě se jen očistí a loupe se až po 25 minutách vaření ve vodě se solí a citronem. Používá se do polévek a omáček. Může se také smažit jako řízky nebo v těstíčku, přidávat k pečenému masu a zapékat s jinou zeleninou. Lze jej také nakládat do sladkokyselého nálevu.

Zde můžete vidět cenu černého kořene.

Artyčok

Artyčok pochází ze severní Afriky a do jižní Evropy, kde se dnes zejména pěstuje, se dostal pravděpodobně prostřednictvím Arabů již v 8. století. Artyčoky mají rozvětvenou lodyhu, až 180 cm vysokou. Na konci květních stonků mají mohutné dekorativní úbory modrofialových květů, kvetoucích v červenci a srpnu. Artyčoky vyžadují hlubokou lehčí humózní půdu s vysokým obsahem živin, slunné a teplé stanoviště. Pěstují se ze sadby nebo dělením oddenku. Sadba se může vypěstovat výsevem semen v únoru nebo březnu. Dobře vyvinuté, ještě nerozvinuté květní úbory se sklízejí od června. Zákrovní listy mohou být tmavozelené. Na zimu k rostlinám je dobré přihrnout půdu, odstřihnout květy i listy těsně u povrchu a přikrýt artyčoky slámou nebo chvojím. Mohou se také vykopat i s kořeny a uložit na zimu do sklepa, pařeniště nebo fóliovníku. Artyčoky jsou oblíbenou pochutinovou zeleninou v zemích kolem Středozemního moře. Používají se části květních úborů, konkrétně dužnaté zákrovní listeny a květní lůžka. Očištěné se upravují různým způsobem, ponejvíce jako salát s octem, citronem nebo olejem. Výborně chutnají i dušené, grilované, smažené i pečené. Hojně se také nakládají.

Zde můžete vidět cenu artyčoku.

Autor: © svevi
Foto:
© Klenz

odkaz na článek

. Oligofruktóza [online]. ČeskéNemoci.cz, . .



přidejte sem svůj komentář

Něco Vám není jasné? Zeptejte se na to ostatních. Určitě Vám pomohou.
K zeptání použijte tento formulář.


Nadpis / Dotaz
Jméno
E-mail
Sdělení

Všechna políčka formuláře je třeba vyplnit!
E-mail nebude nikde zobrazen.

přehled komentářů
K článku zatím nebyl napsán žádný komentář.

Témata


ČeskéNemoci

O nás

Kontakt

Ochrana osobních údajů a cookies

SiteMAP

RSS